Když Informace Zachraňuje Životy: Skutečná Hodnota Včasného Záchytu Preeklampsie

Ve zdravotnictví často mluvíme o inovacích jako o nových technologiích, nových datech a nových možnostech léčby. To všechno je důležité. Ale někdy má největší dopad něco mnohem jednoduššího: správná informace ve správný čas.

Přesně to mi znovu připomněl rozhovor s Markétou Řehořovou, maminkou, která si prošla preeklampsií dvakrát. Její příběh není jen velmi osobní. Je také mimořádně důležitý pro každého, kdo přemýšlí o prevenci, a o tom, jak vypadá skutečně fungující péče o matku a dítě.

Preeklampsie patří k diagnózám, o kterých se stále nemluví dost, přestože mohou během krátké doby změnit úplně všechno.Z na první pohled bezproblémového těhotenství se najednou stává situace vyžadující okamžitou pomoc.Ohrožené není jen miminko, ale i žena samotná. A právě proto nestačí jen kvalitní nemocniční péče ve chvíli, kdy už problém propukne. Klíčové je, aby žena věděla včas, na co se ptát, jaké vyšetření nepodcenit a proč může včasný screening rozhodnout o dalším průběhu celého těhotenství.

Ticho před krizí

Na příběhu Markéta je velmi silné to, jak nenápadně všechno začalo. Od začátku těhotenství se necítila úplně dobře, ale neexistoval jasný důkaz, že se děje něco vážného. Screening dopadl dobře. Kontroly nepůsobily dramaticky. Přesto tam byl vnitřní pocit, že něco není v pořádku.

To je moment, který bychom neměli podceňovat. Ve zdravotnictví se stále učíme lépe pracovat s daty, biomarkery a algoritmy, ale lidská zkušenost, intuice a subjektivní vnímání vlastního těla zůstávají důležitou součástí celého obrazu. Samozřejmě samy o sobě nestačí pro diagnózu. Ale často upozorní na to, že žena nežije svůj stav jako klidné, normální těhotenství, i když to tak zvenku může vypadat.

Markéta v rozhovoru popsala moment, kdy se po 24. týdnu poprvé nadechla s pocitem, že snad už bude všechno dobré. A o dva týdny později skončila v nemocnici. Tato křehkost je pro preeklampsii typická. Situace může dlouho působit relativně stabilně, a přesto se velmi rychle zlomit.

Diagnóza, která přišla, ale nebyla vysvětlená

Jedna z nejsilnějších částí rozhovoru se netýká jen samotné nemoci, ale i způsobu, jakým byla sdělena. Markéta popsala moment, kdy jí lékař řekl, že má preeklampsii. A tím to v podstatě skončilo. Bez širšího vysvětlení. Bez jasného popisu rizik. Bez odpovědi na základní otázky, které v takové chvíli každou ženu logicky napadají.

Co to přesně znamená?
Je ohrožené dítě?
Jsem ohrožená já?
Půjdu ještě domů?
Co se bude dít dál?

Tohle je velmi důležitý moment. Ve zdravotnictví někdy předpokládáme, že sdělení diagnózy znamená předání informace. Pro pacienta to ale takto nefunguje. Samotný název diagnózy ještě neznamená porozumění. Pokud člověk nerozumí tomu, co se v jeho těle děje, jak se může jeho stav vyvíjet a proč se mění plán péče, zůstává ve stresu  a ten se dál prohlubuje nejistotou.

U preeklampsie je přitom právě tato nejistota mimořádně nebezpečná. Nejde jen o psychiku, ale i o schopnost správně reagovat, ptát se a vnímat vážnost situace. 

Nemoc, která nemusí bolet nápadně, a přesto je život ohrožující

Preeklampsie je zrádná i tím, že nemusí mít na začátku jednoznačný obraz. U některých žen se projeví výrazněji, u jiných zůstává dlouho skrytá. Vysoký tlak, bílkovina v moči, bolesti hlavy, tlak pod žebry, zhoršení laboratorních hodnot, růstová restrikce plodu. To všechno může být součástí obrazu, ale ne vždy přichází všechno najednou a ne vždy žena ví, co přesně tyto příznaky znamenají.

Právě proto je tak důležitý screening a systematická prevence. Když je nemoc zachycena pozdě, prostor pro klidné rozhodování se rychle zužuje. Lékaři pak často neřeší ideální scénář, ale menší zlo. Neřeší, jak těhotenství ještě pohodlně vést dál, ale jak zabránit mnohem těžším následkům.

V Markétině případě šlo nakonec o velmi tvrdou realitu. Zhoršující se stav, vysoký tlak, bílkovina v moči a postupně i jasné sdělení, že další čekání by mohlo znamenat trvalé poškození ledvin. To je chvíle, kdy si člověk uvědomí, že preeklampsie není komplikace, kterou lze brát jako nepříjemnost navíc. Je to stav, který může během krátké doby ohrozit dva životy současně.

Když důvěra není doplněk, ale součást léčby

V rozhovoru se opakovaně vracelo jedno téma, které podle mě bývá ve zdravotnictví podceňované: důvěra. Ne abstraktně, ale velmi konkrétně.

Markéta několikrát popsala, jak zásadní pro ni bylo, že narazila na lékaře, kterému věřila. Na člověka, který jí dokázal vysvětlit situaci s klidem, srozumitelně a bez zbytečné dramatičnosti. Právě to jí v nejkritičtějších chvílích pomáhalo udržet se psychicky nad vodou.

To je přesně ten typ zkušenosti, který by měl být součástí odborné debaty o kvalitě péče. Komunikace není měkká nadstavba. Komunikace je klinicky relevantní. Ovlivňuje spolupráci pacientky, její orientaci v situaci, schopnost zvládat stres i to, jestli věří rozhodnutím týmu ve chvíli, kdy už jde opravdu o čas.

Zvlášť v porodnictví a neonatologii, kde jsou emoce extrémně silné a rozhodnutí přicházejí rychle, je forma sdělení téměř stejně důležitá jako samotný obsah. Žena nemusí slyšet uklidňující fráze. Potřebuje slyšet pravdu tak, aby jí rozuměla a aby ji tato pravda nezbavila posledních zbytků vnitřní stability.

Druhá zkušenost a ještě vyšší riziko

Mimořádnou sílu má celý příběh i proto, že nešlo o jednorázovou zkušenost. Markéta se rozhodla pro další těhotenství, přestože věděla, čím si prošla. Ptala se lékařů, zajímala se o pravděpodobnost opakování a dostala informaci, že riziko recidivy je 20 procent.

To je přesně ten typ čísla, který může pro různé ženy znamenat něco úplně jiného. Pro někoho je to nízké riziko. Pro jiného příliš vysoké. Ale důležité je něco jiného: když žena dostane informace srozumitelně a s respektem, může se rozhodovat vědomě. A to je zásadní rozdíl oproti situaci, kdy je ponechána v mlze.

Ani druhé těhotenství se bohužel nevyvíjelo dobře. Miminko bylo menší, objevily se vážné problémy a nakonec přišel znovu boj o čas. Tentokrát ještě tvrdší. Markéta prodělala eklampsii, tedy nejzávažnější formu onemocnění. Stav, který může bez okamžité lékařské pomoci skončit smrtí matky.

Právě tady se celý příběh dostává za hranici individuální zkušenosti a stává se silnou výpovědí o tom, jak důležitá je připravenost systému. Nejen odborná, ale i komunikační. Jak rychle se pozná zhoršení. Jak rychle se jedná. Jak rychle se pacientce vysvětlí, proč už není prostor čekat.

Co se mezitím změnilo

Velmi podstatná část rozhovoru se týká i toho, co víme dnes a co tehdy běžnou součástí péče ještě nebylo. Dnes už je mnohem silněji zakotvené povědomí o screeningu rizika preeklampsie a také o preventivním významu aspirinu u rizikových žen, pokud je nasazen včas a pod dohledem lékaře.

To je obrovsky důležité. Ne proto, že by aspirin nemoc zázračně odstranil. Ale proto, že může oddálit její nástup a zmírnit její průběh. A v oblasti předčasného porodu znamenají i dva týdny navíc dramatický rozdíl.

Rozdíl mezi dítětem narozeným s váhou kolem 600 gramů a dítětem, které dostane čas dorůst. Rozdíl mezi těhotenstvím ukončeným na hranici extrémní nezralosti a těhotenstvím, které se podaří udržet déle. Rozdíl mezi velmi těžkým startem do života a výrazně lepší prognózou.

To je důvod, proč považuji prevenci za jednu z nejpraktičtějších forem inovace ve zdravotnictví. Ne každá inovace musí být nová technologie s velkým marketingovým příběhem. Někdy je tou nejdůležitější inovací zavedení postupu, který dokáže včas identifikovat riziko a dát ženě i lékařům větší prostor jednat.

Proč je prevence pořád podceňovaná

Zarážející je, jak často se na prevenci nahlíží jako na něco nepodstatného. V některých případech je prevence tím, co odděluje klidný průběh od náhlého zhoršení.

U preeklampsie to platí dvojnásob. Nejde jen o to, že screening může odhalit riziko. Jde o to, že žena pak chápe, proč se sledují určité hodnoty, proč jsou důležité kontroly, proč není vhodné něco podcenit a proč je někdy třeba reagovat velmi rychle.

Prevence má význam i z psychologického hlediska. Informovaná žena se nedostává do nemocnice bez představy o tom, co se děje. Lépe rozumí tomu, co se děje. Lépe se ptá. Lépe vnímá varovné signály. A paradoxně může být i klidnější, protože nejistota bývá často horší než pravda.

Právě proto bychom měli mluvit o screeningu preeklampsie mnohem častěji. Ne jen mezi odborníky. Ale i veřejně, srozumitelně a bez zbytečného zlehčování.

Komunikace jako podceňovaná součást prevence

Na příběhu Markéty je ještě jeden velmi důležitý aspekt. Prevence není jen vyšetření nebo léčba. Prevence je také způsob komunikace. To, co ženě řekneme. To, co jí neřekneme. To, jestli chápe význam diagnózy. To, jestli ví, co má sledovat. To, jestli ví, kdy má přijít dřív, než má plánovanou kontrolu.

Jinými slovy, komunikace sama o sobě může být preventivní nástroj.

Pokud žena opravdu rozumí tomu, proč je její stav rizikový, je větší šance, že nebude podceňovat symptomy. Pokud rozumí významu screeningu, je větší šance, že ho neodloží. Pokud chápe, že některé formy preeklampsie mohou být dlouho téměř bezpříznakové, je menší šance, že nebezpečí vyhodnotí příliš pozdě.

Tohle je oblast, kde má zdravotnictví stále velký prostor ke zlepšení. Odborné poznatky jdou rychle dopředu, ale jejich převod do srozumitelné řeči pro pacientky často zaostává.A právě v těchto situacích se hraje o víc, než se může zdát

Příběh, který nekončí strachem

Je důležité dodat ještě jednu věc: tento rozhovor není jen citlivý, ale i nesmírně nadějný. Obě Markétiny děti jsou dnes v pořádku. To je výsledek kvalitní péče, vysoké úrovně české neonatologie, důsledného sledování a také velké vnitřní síly celé rodiny.

Cílem není ženy vyděsit. Cílem je, aby měly informace. Aby věděly, že preeklampsie je vážná, ale že právě včasný záchyt, kvalitní péče a správná rozhodnutí mohou zásadně zlepšit výsledek pro matku i dítě.

Ve zdravotnictví potřebujeme přesně tuto kombinaci. Pravdivost a naději. Odbornost a lidskost. Data a komunikaci. Prevence bez strašení. Informace, které nepřetěžují, ale dávají smysl.

Proč o tom mluvit nahlas

Jako někdo, kdo se dlouhodobě pohybuje na pomezí klinického výzkumu, zdravotnických inovací a prevence, jsem přesvědčená, že právě tady se ukazuje, co je ve zdravotnictví opravdu důležité. Technologie mají obrovskou hodnotu. Výzkum má obrovskou hodnotu. Ale pokud se jejich přínos nedostane včas k člověku, který ho potřebuje, zůstává jejich dopad omezený.

Proto o preeklampsii mluvím. Proto otevírám i tyto citlivé  rozhovory. Protože někdy opravdu může jedna správná informace ve správný čas změnit osud celé rodiny.

A to není málo. To je přesně ten důvod, proč má prevence ve zdravotnictví tak zásadní místo.

Jestli chce moderní zdravotnictví působit skutečný dopad, nestačí reagovat až ve chvíli, kdy je pozdě. Musí umět předvídat, vysvětlovat a jednat včas. U preeklampsie to platí dvojnásob.

A právě proto se o ní pořád musí mluvit víc.

Timecode:

00:00 Úvod a Markétin příběh

00:28 Intuice a první obavy

02:38 Krvácení a hospitalizace

04:14 Diagnóza preeklampsie

05:42 Zhoršování a plán porodu

07:38 Porod v centru péče

09:27 Neonatologie a první dny

12:59 Komunikace lékařů

14:36 Dlouhodobý vývoj dcery

17:02 Rozhodnutí pro druhé dítě

22:46 Druhé těhotenství varování

28:58 Záchvat a akutní císař

34:59 JIP a zprávy o synovi

40:33 Doporučení a screening

42:27 Aspirin jako prevence

44:53 Závěrečná rada a rozloučení

Links:

Pavlina Walter: https://www.linkedin.com/in/pavlinawalter/

Website: PavlinaWalter.com

Guests:

Markéta Řehořová

Website: Ing. Markéta Řehořová – Nedoklubko

Instagram: @marketa.rehorova

Transcript:

Pavlína Walter: Dobrý den, dnes bych tady ráda uvítala Markéta Řehořová, maminku, která si prošla zkušeností s preeklampsií. Její příběh ukazuje na to, jak se zdánlivě normální těhotenství může proměnit v boj o život jak miminka, tak i maminky. Markéto, vítejte.

Markéta Řehořová: Dobrý den, Pavlína.

Pavlína Walter: Markéta, můžu se hned zeptat na úvod, kdy přišel ten moment, kdy jste se dozvěděla, že možná něco není v pořádku?

Markéta Řehořová: Já se musím přiznat, že jsem se vlastně v tom těhotenství od začátku necítila úplně komfortně, a to i přesto, že se vůbec nic nedělo. Můj pocit nebyl takový, že bych se cítila dobře, že bych vnímala, že to těhotenství je pro mě fajn. Ten problém přišel až daleko potom. To znamená, zhruba v polovině těhotenství mi začaly nějaké potíže, které jsem v tu dobu ještě nebyla schopná rozpoznat. Vlastně jsem pořád jenom čekala, kdy přijde ten průšvih, a strašně jsem se bála, že o to miminko přijdu.

Pavlína Walter: Takže už tam byla intuice.

Markéta Řehořová: Ano, asi ano. Jako prvotní pocit bylo, že to snad není možné, že jsem těhotná. Povedlo se to totiž velmi rychle, takže to pro mě bylo docela nečekané. Vlastně jsem se s tím do třetího měsíce nestihla zžít. Pak jsem se začala bát screeningu, ten dopadl dobře, tak jsem si říkala: „Uff, tak dobrý.“ Pak jsem se trošičku fixovala, protože jsem typ, který potřebuje informace – ne že bych je úplně aktivně vyhledávala, ale prostě jsem věděla, že 24. Týden je v České republice termín, kdy miminka dostávají takzvaně šanci na život. Trošku jsem se na ten termín fixovala. A pak si moc dobře pamatuju, kdy jsem jela z kontroly od lékaře a bylo to po 24. týdnu, a já jsem si poprvé v tom těhotenství oddechla.

Pavlína Walter: A...

Markéta Řehořová: Pak jsem si to vyčítala, protože za dva týdny už přišel velmi vážný problém, kdy jsem skončila v nemocnici.

Pavlína Walter: Takže to nebyla informace od lékaře, všechno bylo v pořádku, screening byl v pořádku, ale nějakým způsobem se to zkomplikovalo.

Markéta Řehořová: Ano. Měla jsem informaci z velkého screeningu, který je v polovině těhotenství ve 20. týdnu, že dcera je až skoro o dva týdny menší. Protože jsem ještě nebyla znalá věcí, považovala jsem to za to, že je to třeba genetické. Paní doktorka na to sice upozornila, ale neříkala, že je to něco alarmujícího, jen že je o dva týdny menší. Takže jsem si to pamatovala. Na další kontrole pan doktor zjistil, že nález je v pořádku, takže jsem si v tom 24. týdnu oddychla. A opravdu za dva týdny přišla úplně nečekaná věc – přišlo krvácení. Absolutně jsem tu situaci psychicky nezvládla, protože jsem si říkala: „A teď to přišlo.“

Pavlína Walter: A diagnostika byla jaká?

Markéta Řehořová: Diagnostika byla prasklá žilka na děložním hrdle, což jsem se dozvěděla až zhruba druhý den. Když mě hospitalizovali, opravdu jsem se bála, že mi Míša umře v bříšku. To bylo pro mě velmi stresující. Přijela jsem k Apolináři na příjem, kde mi změřili tlak a říkali: „Máte vysoký tlak, ale nemusí to nic být, jste ve stresu, tak počkáme, co to udělá.“ Tak se čekalo. Odpoledne mi udělali nějaké testy a říkali: „Počkáme, co to udělá, není to úplně fajn, ten tlak se úplně nesrovnal, ale to krvácení je v pořádku, holčička je v pořádku, jenom menší, takže uvidíme.“ Ještě nikdo nevyslovil diagnózu.

Zhruba druhý nebo třetí den mě dali na předporodní sál. Já jsem neměla vůbec žádné bříško a cítila jsem se strašně. Vůbec jsem tam nepatřila. Vlastně jsem nevěděla, co se bude dít, a myslela jsem si, že když je to krvácení dobré, tak mě vyšetří a pustí domů. Měla jsem 14 dní před státnicemi a potřebovala jsem se učit. Celou tu dobu jsem se učila, moc jsem nechodila ven a zase jsem si začala vyčítat: „Měla jsi sportovat nebo dělat jiné věci.“ Spousta výčitek přišla už v té nemocnici před porodem. Když za mnou po třech dnech přišel lékař s diagnózou, otočil se na mě a řekl: „Máte preeklampsii.“ A pak se otočil zpátky. Já jsem tam zůstala stát, koukala na něj a říkala: „Co to znamená?“

Pavlína Walter: Věděla jste to? Nebyla jste vůbec informovaná?

Markéta Řehořová: Já se jen ptala: „A půjdu ještě domů?“

Pavlína Walter: A...

Markéta Řehořová: On se jen otočil a řekl: „Domů už nepůjdete.“ A to bylo všechno, co jsem se při této diagnóze dozvěděla. Musela jsem se s tou informací poprat. V tu chvíli jsem věděla, že je to špatné, ale nevěděla jsem, co to je. Začala jsem okamžitě hledat informace, napsala jsem rodině a všichni jsme začali shánět podklady, kterých bylo tenkrát hodně málo. Nevěděla jsem, co se bude dít. Jen mi řekli, že to určitě není na propuštění a že se pravděpodobně do 14 dnů může stát, že by miminko mohlo přijít na svět, ale že to může trvat i o něco déle, ne však déle než měsíc.

Pavlína Walter: Takže už takhle v raných týdnech...

Markéta Řehořová: 26. týden, kdy mi řekli, že to bude pravděpodobně maximálně do měsíce. Doufala jsem. Nevěděla jsem, co je to za nemoc, teprve jsem si zjišťovala informace. Nepřišlo mi možné, že něco takového existuje.

Pavlína Walter: A lékař vám neposkytl informace, co to je? Nedokázali to vysvětlit?

Markéta Řehořová: Ne. Nikdo mi podrobně nevysvětloval, co se děje. Spíš mi vždycky při vyšetření řekli, proč to dělají. Například, že se hledá bílkovina v moči a že je to zatím dobré. No a za pár dní říkali, že už to úplně dobré není a že se to zhoršuje. S průběhem té nemoci mi začalo být i hodně špatně. Měla jsem vysoký tlak a obrovské bolesti hlavy, protože to s tím souvisí – je to vlastně multisystémové onemocnění. Ten tlak potom poškozoval ledviny, měla jsem bílkovinu v moči a velmi rychle se to zhoršovalo.

Primárním problémem byly v tu chvíli ty ledviny. Holčička byla zatím v pořádku. U dětí se v takových případech hodně sledují průtoky, jestli je miminko dobře vyživené, a to vypadalo jakž takž. Monitor byl taky fajn, to mě uklidňovalo. Měla jsem ale takové bolesti hlavy, že jsem plakala. Máma se mě ptala, proč pláču, a já říkala: „Neplaču, ono to tak bolí, že ty slzy tečou samy, nevím, co s tím mám dělat, musím to prostě vydržet.“ Dostávala jsem léky na vysoký tlak, každé dva dny mi měřili bílkovinu v moči a vždycky říkali, že je to horší.

Po 14 dnech přišli jeden den a řekli: „Víte co, za dva dny naplánujeme porod.“ Byl tam tehdy jeden velmi empatický pan doktor, který mi některé věci vysvětlil a v něhož jsem měla obrovskou důvěru. Řekl mi: „Podívejte se, tohle je nejlepší řešení, protože kdybychom počkali ještě víc než dva dny, mohla byste přijít o ledviny a byla byste doživotně na dialýze.“ To mě probralo.

Pavlína Walter: To je tak silný příběh, že mi to vhání slzy do očí. Nebyl to ale další šok, že vám řekli, že za dva dny rodíte? Vy nepřipravená, miminko ještě nevyvinuté. Čeho jste se v tu chvíli začala bát?

Markéta Řehořová: Věděla jsem, že se nedá nic jiného dělat. Říkali, že to může být dobré. Neříkali „bude to dobré“ – to se neříká – ale „může to být dobré“. Jste u nás, miminko je sice malé, ale postaráme se. Vlastně mě strašně uklidnili, protože jsem jim důvěřovala. Potřebovala jsem vědět, že když už je to takhle špatné, jsem v dobrých rukách a že existuje naděje. Té jsem se držela celou dobu.

Pavlína Walter: Tím pádem jste rodila u Apolináře. Kdyby to bylo jinde, jak by to mohlo skončit?

Markéta Řehořová: V České republice je 12 nemocnic, kde se umí postarat o miminka už od 24. týdne, kam jsem spadala. Ten problém přišel ve 26. týdnu a rodila jsem v termínu 29+1. Česká republika je na špičkové úrovni, co se týká neonatologie. U Apolináře se navíc koncentrují miminka v takzvané „šedé zóně“. Dnes je to už speciální, ale i tehdy tam miminka po 22. týdnu, pokud bylo vše optimální, mohla dostat šanci na život. Proto mi říkali, že můj 28. týden je vlastně „vysoký“ týden.

Pavlína Walter: To vás uklidnilo?

Markéta Řehořová: Velmi. Opravdu velmi. I po porodu personál zhodnotil, že dcera je „velká“. Pro mě to byl sice šok, ale v tuhle chvíli příjemný.

Pavlína Walter: Takže tenhle váš první příběh končí happy endem.

Markéta Řehořová: Určitě. Bylo to samozřejmě strašně náročné, psychicky extrémně. I to, co si malá musela na začátku života zažít, bylo na hraně. Nicméně byla v péči, kde tyhle děti prostě umí. I když měla relativně malou váhu, protože byla takzvaný hypotrof, tak díky tomu, že byla docela zralá (29+1 je už docela hezký týden), tím prošla velmi dobře. Nebylo to lehké, měla na začátku jednu infekci. Po třech dnech nám sice říkali, že pokud bude všechno fajn, tak jenom poroste, ale na neonatologii každý rodič ví, že se situace může během krátké chvíle změnit – k lepšímu i k horšímu. Je to doslova jako na houpačce.

My jsme byli v totálním šoku. První návštěvu jsem psychicky moc nezvládla, bála jsem se dcery dotknout. Psychika mě zrazovala, nevěděla jsem, co se sebou, do toho hormony. Když jsem tam přišla další den, dostala jsem od nich úkoly. Ty úkoly jsou pro rodiče to jediné, kdy mají pocit, že miminku můžou pomoct. Jsou strašně důležité. To mě drželo – odsávala jsem mléko. Díky tomu, že dceři bylo dobře, mohli jsme brzy klokánkovat, a to byl velký okamžik. V té krizi, když vám dají miminko na hrudník a všechno je v pořádku, víte, že je to nejvíc. Nechcete koukat dopředu. Až když jste doma, tak o tom všem přemýšlíte, ale v tu chvíli jen chcete, aby to tak zůstalo. Pak se zase stalo, že přišla špatná zpráva – zase jako na houpačce. Něco, co člověk nečekal, i když ho varovali. Tenkrát jsem v rodičovské místnosti našla leták Nedoklubka.

Pavlína Walter: A...

Markéta Řehořová: I přesto, že mi lékaři dávali spoustu informací, měla jsem pocit, že ten, kdo psal ten leták, mi rozumí. Bylo to „od rodičů pro rodiče“. Našla jsem tam odpovědi na otázky, které se mi honily hlavou. Lékaři neinformují tolik dopředu, pro ně je důležitá aktuální situace, ale já chtěla znát i diagnózy. V letáku jsem si zhodnotila, které jsou vážné a které by se daly zvládnout.

Když mi řekli, že je problém, hned jsem si ten leták vybavila. Byla to infekce. Bohužel jsme se při první informaci o dceřině infekci dozvěděli strašný scénář, mluvilo se až o úmrtí. To byl pro mě absolutní šok. S odstupem času vím, že ta situace nebyla tak extrémní, aby nás takto informovali. Je to o komunikaci a o tom, jaký je kdo člověk. Na paní doktorku se nezlobím, ale byl to moment, který mě obrovsky zasáhl.

Pavlína Walter: To jsou ty věty, které slyšet nechcete nebo nemusíte. Jaké věty byste v ten okamžik potřebovala slyšet a které naopak ne?

Markéta Řehořová: Myslím si, že informace od lékařů by měla být neutrální – ani špatně, ani dobře zabarvená, ale nikdy ne čistě negativní. Stačí někdy použít jiné slovo. Nezačínat negací, neříkat, že něco selhává nebo že to bude špatné. Stačí říct: „Uvidíme, může to být dobré,“ protože to je vlastně pravda. Může to být špatné i dobré. Chápu, že musí informovat o stavu miminka, ale s odstupem času (měla jsem pak ještě syna se stejným problémem) vím, kdy byla závažnost opravdu kritická. U dcery to byla relativně málo vážná infekce. Hned asi třetí den jsme se dozvěděli, že už je to dobré. Tyhle děti umí na léčbu zareagovat velmi rychle. Chápu lékaře, že musí informovat o všech rizicích, ale tehdy to podle mě nebylo nutné v takové míře.

Pavlína Walter: Kolik je dceři teď?

Markéta Řehořová: Dceři bude osmnáct.

Pavlína Walter: To je nádherný věk. Byl tam nějaký vývojový problém, nebo se vyvíjela normálně jako ostatní děti?

Markéta Řehořová: Měla jsem „tabulkové“ dítě. Jen jsme odečítali ty dva a tři čtvrtě měsíce. Jsem na obě děti hrozně pyšná. Znovu zopakuji obrovský vděk za tu péči. Bez ní by to tak určitě nebylo. Kdybychom nebyli tam, kde jsme byli, děti by nebyly k nerozeznání od zdravých dětí. Neměli jsme ve vývoji žádnou krátkodobou ani dlouhodobou potíž. Dcera se vyvíjela opravdu tabulkově.

Pavlína Walter: Takže maminky, které mají pozitivní screening na preeklampsii, se nemusí bát, že by se miminko narodilo s nějakou vývojovou vadou?

Markéta Řehořová: Vývojová vada není primární problém u preeklampsie. Záleží spíše na tom, jak moc brzy se miminko narodí. Následky jsou důsledkem předčasného porodu. Ty problémy se můžou nabalit, pokud je porod velmi časný a těžký. Nejzávažnější diagnózou, která způsobuje trvalé následky a které se každý rodič bojí nejvíc, je krvácení do mozku. Infekce se přeléčí, může být fatální, ale často je dočasná. Krvácení do mozku se nedá úplně zastavit, a když vznikne, lékaři jsou často bezmocní. Čeká se, jak se vstřebá. Je tam pět stupňů – jednička a dvojka ujdou, trojka už se uvidí, čtyřka je vážná a pětka znamená trvalé následky.

Pavlína Walter: Vy jste obrovská hrdinka, protože jste si touto zkušeností prošla hned dvakrát. Co vás vedlo k rozhodnutí mít druhé dítě? Nebála jste se rizika preeklampsie? A ono tam bylo.

Markéta Řehořová: Já v tom mám jasno. Sice jsem Váha a často váhám, ale když něco cítím, vím, že je to správně, a dělám to, co mi radí instinkt. Už ve školce jsem věděla, že chci holku a kluka, přesně v tomhle pořadí. Když jsem porodila dceru s takovými komplikacemi, manžel se doslova bál o dva životy. Věděla jsem, že pokud otevřu téma druhého dítěte, může chytit paniku a říct ne. Musela jsem bojovat i za něj.

Vnitřně jsem věděla, že to miminko chci. První rok jsem byla v šoku, cítila jsem se sama, jako by mi nikdo nerozuměl. Kolem roku a půl dcery strachy opadly, protože se vyvíjela normálně. Ve dvou letech dcery už jsem byla těhotná. Povedlo se to zase hrozně rychle. Otěhotněla jsem přesně na její druhé narozeniny. Věřila jsem, že se to podruhé povede, že budu mít velké miminko a přijdu se s ním na neonatologii pochlubit, jak to má happy end.

Nešla jsem do toho bez rozmyslu. Tenkrát se o preeklampsii téměř nic nevědělo. Neexistoval lék ani screening. Jen tlumili tlak a podávali léky na bolest. Ptala jsem se lékaře, jaká je šance, že se to zopakuje. Řekl mi: „20 %.“ Kdyby řekl 80 %, nevím, jestli bych měla odvahu. Ale 20 % jsem vyhodnotila tak, že to dáme.

Pavlína Walter: Že to bude dobré.

Markéta Řehořová: Byla jsem absolutně pozitivní. Změnila jsem gynekologa, protože jsem k tomu prvnímu neměla důvěru. I když vím, že ta nemoc se často nedá předpovědět a lékaři za to nemůžou.

Pavlína Walter: Můžeme maminkám připomenout, jaké jsou symptomy?

Markéta Řehořová: Řekli mi, že jsou mozaikovité. Projevuje se to různě, ale vysoký tlak je hlavní vodítko.

Pavlína Walter: A máte ho i normálně?

Markéta Řehořová: Nemám, ale mám k němu pravděpodobně genetické dispozice. Když má tělo v těhotenství potíž (cukrovku, tlak), často to ukazuje na Achillovu patu toho organismu. Můj tatínek má vysoký tlak i kardiostimulátor, dědeček na infarkt umřel brzy. Nejsem typ, u kterého by to lidé čekali – jsem mladá a hubená – ale s tím to nesouvisí. Je to o genetice a cévách v placentě. Ty u mě nefungovaly správně, miminka byla málo vyživovaná, a proto byla malá. Problém vznikne na začátku, kdy není vidět, a projeví se až v druhé polovině těhotenství. Když už se projeví, nejde to zastavit.

Pavlína Walter: Kdy vám u druhého těhotenství zjistili riziko?

Markéta Řehořová: Můj nový gynekolog mě velmi pečlivě sledoval. Na velkém screeningu bylo miminko zase lehce menší. Do 20. týdne jsem se snažila být psychicky silná, říkala jsem si, že to „přetlačím“. Ale po 20. týdnu mě psychika zradila, protože jsem věděla, že teď se to může začít projevovat. Na kontroly jsem jela s velkým strachem. Ve 22. týdnu řekli, že syn je menší. Vnitřně jsem se semkla a říkala si: „Na příští kontrole bude větší, přeroste Míšu.“ Dcera měla 860 gramů a já se fixovala na to, že syn musí mít v 26. týdnu aspoň 850 gramů. Na tu zásadní kontrolu jsem ale jela s pocitem, že to nebude dobré. Pan doktor syna změřil, měl 660 gramů a nefungovala jedna céva v pupečníku. Musela jsem hned do nemocnice.

U dcery všechno fungovalo, ale on byl najednou ohrožený na životě. V pupečníku jsou tři cévy a u syna v jedné ve 26. týdnu úplně ustal průtok.

Pavlína Walter: Takže jste byla od 26. týdne zase v nemocnici?

Markéta Řehořová: Ano, přesně ve stejný termín. O dceru se staral manžel a tchyně s tchánem, kteří už byli v důchodu. Zázemí jsem měla skvělé, ale pro psychiku mámy to samozřejmě dobré nebylo.

Pavlína Walter: Řekli vám, že do dvou týdnů pravděpodobně porodíte?

Markéta Řehořová: Už jsem byla informovaná, takže jsem s tím počítala. Šla jsem do toho boje vědomě. Byla to bitva o čas. Strašně mě rozhazovalo, že je ohrožený na životě. Řekli mi, že pokud se ucpe další céva, bude to hned a nikdo to nemusí poznat. První týden (26. až 27.) jsem nechtěla ležet na rizikovém oddělení. Řekla jsem, že pokud mi budou měřit ozvy dvakrát denně, tak na ně přijedu. Kdyby se to stalo v noci v nemocnici, výsledek by byl stejný jako doma – nic by nezastavili. Byl by to náhlý okamžik. Lékaři mi nezakázali jet domů a ten první týden to fungovalo. Cítila jsem se silná. Jenže druhý týden jsem se přestala cítit dobře. Přestala jsem věřit, že máme čas, a chtěla jsem už být v nemocnici. Tlak byl vysoký, hlava mě sice nebolela, ale celkově mi bylo zle. Monitor nebyl dobrý, tak mě hospitalizovali s tím, že za dva dny naplánujeme porod.

Dcera se narodila 29+1, syn měl být 29+0. Říkala jsem si, že to tak má být, mám ty čísla ráda. Bylo to přesně dva a půl roku po dceři. Váhový odhad byl 680 gramů. Všechno šlo podle plánu, až do předvečera porodu. Tehdy mě postihl záchvat. Nepoznala jsem ho, protože jsem se fixovala na ranní porod. Už jsem měla předoperační vyšetření, léky, vše připravené na císařský řez. Chtěla jsem jít spát a ráno se vzbudit na sále, stejně jako u dcery. U dcery jsem byla při vědomí, viděla jsem ji hned po porodu. Myslela jsem, že to bude stejné, ale večer mi začalo být strašně zle.

Naivně jsem si myslela, že to rozchodím. Pak už jsem nemohla ani chodit. Na rizikovém oddělení se mnou sice počítali jako s ranní pacientkou, ale já se cítila hrozně nesvá. Připisovala jsem to nervozitě. Pak mě začalo něco „tlačit“. Špatně se to popisuje, tlačilo mě všechno ve středu těla. I když jsem příznaky znala, nenapadlo mě, že přichází ten nejzávažnější stav. Neměla jsem poruchy vidění, ledviny byly zatím dobré. Myslela jsem, že porod je plánovaný kvůli malému, ne kvůli mně. Ten tlak ve středu těla jsem neidentifikovala správně. Ono to totiž nebolí.

Pavlína Walter: Můžete vysvětlit, co je to eklampsie?

Markéta Řehořová: Eklampsie je vrcholný stav preeklampsie. Může nastat před porodem, během něj i po něm. Pokud je žena bez lékařské pomoci, zemře. Vypadá to jako epileptický záchvat, žena ztratí vědomí, nastává zástava oběhu a miminko nemá šanci na život.

Pavlína Walter: Kdy nastala ta chvíle, že přišli lékaři?

Markéta Řehořová: Řekla jsem si o pomoc sama. Už mi bylo tak zle, že jsem věděla, že to nerozdýchám. Doslova po čtyřech jsem se doplazila za sestřičkami. Narazila jsem na sestru, která nebyla úplně empatická – je to o lidech. Podala mi Anacid, že mě pálí žáha. Já si ho poslušně vzala, ale na záchodě mi došlo, jaká jsem bláznivá. Došlo mi, že pokud mě někdo okamžitě nezachrání, zemřu. Cítila jsem to.

Vylezla jsem ze záchodu a sestra už volala doktora Koutského. Byl to anděl. Sebral mě ze země, vzal za ruku. Viděla jsem tu naléhavost, byl velmi důrazný, ale zároveň empatický. Říkal: „Pojďte, musíme rychle na sál, dám vás do rukou nejlepšího lékaře, všechno bude dobré.“ Věřila jsem mu. Ještě jsem se ho ptala, jestli nepočkáme na manžela, který už byl na cestě. Otočil se a velmi důrazně řekl: „Už jsem viděl takové případy a nebylo to hezké. Půjdeme hned.“ Poslechla jsem na slovo.

Anestezioložka se mě v panice šestkrát ptala, co jsem jedla. Věděla jsem, že jestli mě hned neuspí, tak to nevydržím, prohýbala jsem se bolestí. Ještě jsem koukala na hodiny. Syn se měl narodit 6. 12. Uspali mě těsně před půlnocí. Probudila jsem se až na JIP, ale na jiném oddělení s intenzivnější péčí. Měla jsem v sobě hodně adrenalinu, chtěla jsem hned vstát a něco řešit. Vůbec jsem nevěděla, co mám za sebou. Fixovala jsem se na to, že všechno mělo být podle plánu, a tohle nebylo.

Pavlína Walter: Jak dlouho jste tam čekala?

Markéta Řehořová: Probudila jsem se v pět ráno, velmi brzo po těžké narkóze. Dozvěděla jsem se, že jsem ležela na sále ještě dvě hodiny po porodu. Syn už byl v inkubátoru. Nebyl na tom tak dobře jako dcera, částečně kvůli mé narkóze, která děti ovlivní, a také byl menší. Hned ho vyšetřovali kvůli krvácení do mozku, které může nastat následkem toho extrémního tlaku. To všechno jsem se dozvěděla později.

Modlila jsem se, aby vešel lékař a řekl mi, že je malý v pořádku. Přála jsem si tam mít jednu konkrétní lékařku, kterou jsem znala od dcery. Nakonec vešel doktor Sebroň – další anděl. Už jen to, že se usmál, mi dalo naději. Kdyby to bylo špatné, tak by se tak neusmíval. Přitom já jsem ty dvě hodiny na sále bojovala o život. Manžel seděl před sálem, syn už byl v inkubátoru a doktoři pořád vycházeli a říkali: „Ještě ne, ještě počkáme.“ Měla jsem tlak 250 na 150 a dvě hodiny mi nebylo co dát, tělo nereagovalo. Mohl přijít infarkt, cokoli. Nakonec se tlak uklidnil. Když jsem se probudila, vypadala jsem prý jako mrtvá. Ale ten úsměv lékaře znamenal světýlko naděje. A bylo tam.

Pavlína Walter: To je extrémně silný příběh. Obě děti jsou tedy v pořádku?

Markéta Řehořová: Synova cesta byla delší a těžší. Byl menší a kluci obecně tu adaptaci snášejí hůř. Ale zvládli jsme to krásně. Byly tam stavy, kdy měl vážnou infekci těsně před operací. U druhého těhotenství už jsem věděla, čeho se bát. Odpadly strachy, které byly poprvé zbytečné, ale přidaly se ty objektivní. Rychleji jsem se v té situaci orientovala. Už jsem se nebála, že bude mít krvácení do mozku ještě ve třech letech. Tu informaci jsem se snažila předat i jiným maminkám, aby nebyly tak vyděšené v situacích, které nejsou objektivně tak vážné.

Pavlína Walter: Dnes se setkávám s tím, že pacientky riziko preeklampsie buď podcení, nebo si myslí, že se jich to netýká, protože ta nemoc nebolí. Co byste těmto maminkám doporučila?

Markéta Řehořová: Myslím si, že maminka by měla být od svého lékaře velmi dobře informovaná. Stačí objektivní informace o tom, co hrozí. Málokterá maminka ví, že preeklampsie může skončit smrtí. Preeklampsie se dělí na časnou a pozdní. Pozdní (po 36. týdnu) má vyšší váhu miminka a méně komplikací. Ale v tom 24. nebo 26. týdnu je situace úplně jiná. Týká se to méně žen, ale ty jsou ohrožené na životě. Bez pomoci by příběh skončil špatně. V České republice se to moc nestává, ale před rokem jsem četla o mamince, která u nás na preeklampsii bohužel zemřela i s miminkem.

Pavlína Walter: Dalo se tomu předejít? Existovala tehdy nějaká léčba?

Markéta Řehořová: Léčba neexistuje dodnes, existuje jen prevence, která umí nemoc oddálit a zmírnit důsledky. Pro mého syna by to bylo zásadní. Dnes se ví, že pomáhá aspirin. Pokud se nasadí včas, nástup nemoci se oddálí. Prognóza miminka, které má 600 gramů, je úplně jiná než u kilového. Aspirin se musí brát pod dohledem lékaře, pokud je screening v prvním trimestru pozitivní. Je vědecky prokázáno, že to funguje.

Pokud je screening negativní, může si žena oddychnout, i když se to výjimečně stát může – je to matematika. Ale efektivita screeningu je obrovská. Možná bych nemusela mít záchvat eklampsie a syn nemusel mít 600 gramů. Před 15 lety se to v ČR ale ještě nedělalo.

Pavlína Walter: A na závěr, kdybyste měla maminkám dát jednu jedinou radu, jaká by to byla?

Markéta Řehořová: Vědomě se informovat už na začátku těhotenství. Když je žena čerstvě těhotná, ví to jen ona, partner a lékař. Gynekologové zatím nemají povinnost o screeningu preeklampsie informovat, i když to většina dělá. Ženy by se měly samy zajímat. Je důležité pochopit rozdíl: genetický screening řeší zdraví miminka, ale screening preeklampsie řeší život maminky i miminka. Pokud ho neprodělají včas, už se to nedá vrátit. Aspirin může pomoct jen při včasném nasazení.

Pavlína Walter: Skvělé. Doufám, že maminky budou na screeningy chodit. Děkuji moc.

Markéta Řehořová: Já také děkuji za příležitost. Osvěta je extrémně důležitá. I když nejsme lékaři a nezachraňujeme životy přímo, informace mají obrovskou moc. Pokud to pomůže jediné mamince, je to skvělé.

Pavlína Walter: Děkuji, Markéta. Na shledanou.

Markéta Řehořová: Díky.